Kajmanské ostrovy nabízejí zvláštní atrakci – prohlídku želví farmy, kde si připadáte jako v zoo. Zvířata, která vidíte, vám pak ale předloží na talíři.
Želví zoo na talíři napsal a vyfotografoval Pavel Šuba, reportér TV Prima Představte si, že jdete do zoologické zahrady, kocháte se roztodivnými vzácnými zvířaty, s některými se i polaskáte a po příjemné procházce jedno z nich prostě zakrojíte a sníte. Zatímco na Svatém Kopečku nebo v Tróji by to bylo nemyslitelné, na Kajmanských ostrovech je to takřka běžné. Tamní želví farma, údajně jediná svého druhu na světě, funguje právě tak. Procházíte se po ní a pak si dáte želví guláš. Na Kajmanských ostrovech jsou želvy všude - ve znaku, na vlajce i právě na talíři. Důvod je nasnadě. Když Kryštof Kolumbus 10. května 1503 poprvé přirazil k tamějším břehům, nazval nově objevenou zemi Las Tortugas – tedy Želví ostrovy. Říká se, že když připlula další loď, byla prý její posádka tak opilá, že si hřbety želv nebo dokonce leguány spletla s kajmany a jméno změnila. Každopádně lidem z Kajmanských ostrovů želvy přirostly nejen k srdci, ale i k chuťovým pohárkům. Kajmany byly v minulosti útočištěm pirátů i provizorní zastávkou pro lodě plavící se Karibikem. Už tehdy patrně platila známá vojenská poučka pro přežití – maso uchováváme zásadně živé. Na pobřeží byl prostě dostatek želv, které mohly námořníci chytat a držet na palubě jako zdroj čerstvé potravy. A tak spíše než rybaření se v té době dařilo „želvaření“. Došlo to tak daleko, že lidé v Karibiku mořské želvy málem vyjedli. Kolem roku 1900 jich začalo ubývat natolik a mezinárodní tlak byl tak silný, že se želví průmysl smrskl až na zanedbatelnou úroveň. Želvy se začaly naopak zachraňovat. 
Želví farma na hlavním kajmanském ostrově Grand Cayman je proto velmi zvláštní. Žije tam jedenáct a půl tisíce želv. Některé z nich skončí v restauracích, jiné odplavou svobodně do moře a další si odvážejí v rámci záchranných programů i zoologické zahrady z celého světa. Že se na Kajmanech sní ročně skoro padesát tisíc kilogramů želvího masa, zní děsivě, ale z hlediska celkového chovu to není zas takové drama – je to tisíc šest set želv.
Farma vznikla v roce 1968 a její zaměstnanci hrdě tvrdí, že je vlastně jedinou opravdovou farmou na světě. Jiné prý jen želvy chytají a pak drží v zajetí, kajmanská se ale chlubí tím, že je od roku 1979 soběstačná, tedy má svoje líhně a želvy si vypiplá od vajíčka. Ročně vyprodukuje 45 tisíc vajec.
Pokud je to skutečně pravda, pak prý není potřeba proti takové farmě protestovat, i když se část želv sní. Chovatelé to vysvětlují na příkladě krokodýlích farem, které chovaly krokodýly kvůli kůži – část jich vypouštěly do volné přírody a tím některé druhy zachránily.
Kajmanská farma vzkvétala až do roku 2001, kdy se kolem ostrovů prohnal hurikán Michelle. Sice to bylo více než sto kilometrů od pobřeží a vítr nebyl nijak silný, ale přišly velké vlny a spláchly jak zárodky, tak i želvy. Tehdy se opět ukázalo, že místní lidé želvy milují. Seběhli se z celého ostrova a snažili se je zachránit. Přesto byla farma hodně poničena a musela omezit chov na maso, aby vůbec přežila. Zároveň se začala stěhovat do vnitrozemí. Bylo to velmi prozíravé řešení, což se ukázalo v roce 2004. To přišel nejničivější hurikán v dějinách Kajmanských ostrovů - Ivan. Zařízení, které na pobřeží Michelle nechal, Ivan definitivně zničil. Želvy byly díky včasnému varování ale převezeny do bezpečí. Když jsme se ptali po nejstarší obyvatelce farmy, tedy samozřejmě té s krunýřem na zádech, odpověď nebyla jednoduchá. Mořské želvy se dožívají podobně jako lidé až sta let a možná, že v tamních bazénech nějaká taková je, ale na pomyslném dortě by mohlo být oficiálně jen čtyřicet tři svíček – jednu z želv totiž sledují v zajetí od roku 1964, začali tedy už čtyři roky před tím, než farmu založili. Také nás překvapilo, proč se karetě obrovské říká v angličtině Green Sea Turtle tedy želva zelená, když je ve skutečnosti hnědá. Zaměstnanec farmy nám to nejen vysvětlil, ale i názorně ukázal. I když je barva želvy hnědá, její podkožní tuk je zelený a když se dobře podíváte, tato barva prosvítá. Kajmanská farma se chlubí také tím, že chová vzácnou karetu Kempovu. Ta je ze sedmi druhů mořských želv nejmenší a zároveň nejohroženějším druhem na světě. O její přežití bojují Mexičané, ale kajmanská farma dostala důvěru mexického ministerstva rybolovu, aby jim v tom pomohla. Úkolem bylo vychovat dost živočichů na to, aby se dali vypustit do volné přírody. Před osmi lety už jim vrátili sto deset želv a malé množství pro všechny případy udržují v chovu. A teď ještě k tomu jídlu. Když se ptáte místních, jestli želvy jedí, někteří říkají, že je to jejich nejoblíbenější jídlo, jiní se při odpovědi kroutí a poslední vám řeknou, že je to jen atrakce pro turisty. My jsme s tímto pokušením dlouho bojovali, až jsme nakonec sedli do auta a, samozřejmě po levé straně, vyrazili na jižní cíp ostrova do vyhlášeného želvího bufetu. Pár místních tam bylo a prokazatelně jedlo. Měli jsme na výběr mezi želvím steakem nebo želvím gulášem. Vybrali jsme si guláš. Majitelka, paní Vivine, nám nejdřív lapidárně objasnila, jak ho dělá (očistím to, nakrájím to, dám to do vody do hrnce, okořením, povařím, zamíchám a je to hotové) a pak tuto kulinářskou specialitu naservírovala. Jak to chutnalo? Asi by to nebylo špatné maso, něco mezi vepřovým a hovězím. Kdyby ovšem člověk před tím nenavštívil tu kouzelnou želví farmu… Tento článek vyšel v prosinci 2007 v časopisu Koktejl |